ZASNĚNÁ

Kompas č. 16

Ticho rozostřuje barvy. Vítr, který je normálně všudepřítomný zmizel, jako by nikdy neexistoval. Teplo omamuje a já upadám do polospánku.Sním a procitám. Světlé modré nebe se odráží na nehybné hladině. Vlny líně a bezhlučně hladí břeh. Moje vibrace jsou stejné jako vibrace země. Objímá mě konejšivá a milující náruč. Příroda? Duch? Bůh? Velká Matka? Vnímám obrazy, jsou to vize budoucnosti nebo minulosti? Čas se stává vertikálním.Hutné, nehybné takřka hmatatelné ticho. Jsem a nejsem. Miliardy let v jediném okamžiku. Bublina milosti.