Kompas č.1


Zamlžená, modrošedá atmosféra. Deštivá oceánská zima. Choulím se do sebe. Obzory splývají s nízkými mraky. Vlny se líně převalují přes kaménky na pláži. Uvolňuji se do toho bezčasí a nechám se jím vyživovat. Stejně jako příroda kolem mne. Už ne tam a ještě ne tady. Otázky kam, kdy a jak se zdají být bezpředmětné. Důležité je najít a oživit tu uvnitř. V pohádkách se na léčení ran používá nejdřív mrtvá voda. Nejzazší místo odlivu, nejnižší hladina moře. Chvíle, kdy se odhaluje dřeň. Hluboký výdech.

Je to trpělivost? Odevzání ? Čekání a pasivita. Nehybnost. Stažení všech aktivit z vnějšku. Bezmocnost . Po přijetí této energie se objeví její krása. Když jsem si přestala vynucovat, aby se věci děly podle mého plánu, dostavila se úleva. A síla vidět věci kolem sebe takové, jaké jsou.